Obecně lze za počítačové programy platit způsoby, které uvádíme níže. Pro úplnost uvádíme i ty, které pro zákazníka z Česka ve skutečnosti reálně použitelné nejsou.

Platební karty

S odstupem nejpoužívanější, nejpohodlnější a obyčejně i nejrychlejší způsob placení po internetu – u nás lze použít platební karty VISA, EuroCard/MasterCard (EC/MC), American Express (AmEx), Diners, ve světe i další (JCB, Discover/Novus, Solo, Switch...). V zahraničí přijímá platbu kartou prakticky každý autor, který chápe základní zákonitosti online obchodu se softwarem, obyčejně prostřednictvím jednoho nebo více zavedených platebních systémů či obchodníků (Digital River, ShareIt / element5, Cleverbridge, Atlantic Coast / SWREG, RegNow, Avangate, Reg.Net, WorldPay, eSellerate, eMetrix, MobiHand...).

Abyste mohli za software platit platební kartou online, je u některých typů karet potřeba internetové transakce nechat povolit – řada bank totiž standardně (prý kvůli ochraně držitele) platby po internetu blokuje a povolí je pouze na vyžádání, akceptujete-li stanovené podmínky. Obecně vyhoví většina embosovaných mezinárodních platebních karet, případně některé karty specializované (doporučujeme prozkoumat informace, které poskytuje na svých www stránkách vaše banka).

Při placení na internetu obyčejně do připraveného, nejlépe zabezpečeného (adresa by měla začínat https://...) formuláře vyplňujete jméno držitele karty (tak, jak je uvedeno/vyraženo na kartě), její číslo, platnost a velmi často také bezpečnostní kód, kterému se říká CVN, CVV2, security code apod. – to jsou poslední tři nebo čtyři číslice (snadno odhadnete) vytištěné v podpisovém proužku na zadní straně karty. Nikdy neuvádíte svoje PIN – z tohoto pravidla neexistuje výjimka! Dále je ve většině případů nutné zadat tzv. billing address, což je adresa, na kterou dostáváte výpisy karetních transakcí (nedejte se zmást tím, že nejpřesnější překlad do češtiny je fakturační adresa). Konečně posledním důležitým údajem je vaše emailová adresa – pečlivě si zkontrolujte, zda ji zadáváte správně! Zadáte-li ji chybně, nejspíš se licenčních údajů nikdy nedočkáte...

Podle toho, jakým způsobem má prodejce technicky vyřešenou autorizaci platby (automaticky online nebo ručně offline), je potom buď rovnou z vašeho bankovního účtu odečtena (resp. pro pozdější odečtení zablokována) placená částka nebo odeslána objednávka určená k ručnímu zpracování. Poměrně často se může stát, že automatický systém označí vaši objednávku za „podezřelou“ (platby kartami vydanými v ČR se v řadě platebních systémů považují za rizikové). Pak musíte počkat, až bude ověřena a zpracována ručně – licenční údaje dostanete se zpožděním elektronickou poštou.

Platba kartou má nejen řadu výhod, ale také určitá rizika. Nejsou sice větší než rizika spojená např. s možností ztráty/krádeže karty a jejím následným zneužitím, ale přesto je potřeba si možné nebezpečí uvědomovat. Jako všude jinde, i po internetu se pohybuje řada pobertů, kteří se baví nebo živí tím, že okrádají ostatní. Nejrůznějšími způsoby se snaží dostat k údajům o platebních kartách, které pak zneužívají k vlastním online nákupům. I když riziko je poměrně malé, je zcela reálné – naše vlastní karty byly za více než deset let, co je používáme, zneužity několikrát, přičemž jsme utrpěli celkovou škodu ve výši prvních desítek tisíc korun. V celkovém obratu jde sice o škodu zanedbatelnou, ale přesto o škodu. Obrana je dost obtížná – kromě důkladného zabezpečení vlastního počítače proti neoprávněnému vniknutí (používáním kvalitního antiviru, antispywaru a firewallu) a placením jen přes zabezpečené (secure) stránky toho moc dělat nemůžete...

Menším rizikem je zneužití karty samotným obchodníkem – nebezpečí je minimální, protože po prvních pár stížnostech by s ním karetní společnost (VISA, MasterCard...) zrušila smlouvu a on by přišel o možnost rozumně na internetu podnikat. Za celou historii naší firmy jsme takový případ zažili vlastně jen jediný – a to tehdy šlo mnohem spíše o „nepořádek“ v evidenci společnosti, která si sice peníze z naší karty odečetla, ale posléze tvrdila, že se tak nikdy nestalo (přestože jsme předložili výpis transakcí z naší karty, který platbu jednoznačně dokazoval).

Konečně posledním nebezpečím, na které je třeba dbát, jsou opakované platby. Ani ne tak omylem zdvojené platby, ke kterým čas od času v důsledku selhání techniky nebo lidského faktoru dochází – ty bývají bez problému anulovány/refundovány. Rizikové jsou platby předplatného na cokoliv (typickým příkladem je např. přístup k placeným zpravodajským, informačním nebo pornografickým serverům), které jednou provedete, službu stanovenou dobu využíváte – a poskytovatel vám po skončení předplaceného období předplatné automaticky prodlouží, aniž byste o to třeba měli zájem (prodloužení si samozřejmě naúčtuje). Reklamace takových plateb je obtížná, pokud vůbec možná – poskytovatel služby totiž většinou někde drobným písmem uvádí, že se předplatné automaticky prodlužuje, dokud jej výslovně nezrušíte... v takovém případě máte smůlu. Jedinou obranou je pozorně pročítat i údaje uvedené drobným písmem a u automaticky prodlužovaného předplatného přednostně použít kartu, jejíž platnost skončí před vypršením předplatného.

Bankovní převod

Jakkoli je platba bankovním převodem (bank wire payment, někdy také bank transfer nebo SWIFT transfer) běžná u nás a víceméně v celé Evropě, jde například v USA, odkud pochází podstatná část počítačových programů dostupných na internetu, o možnost poměrně neobvyklou a nepříliš oblíbenou. Platba bankovním převodem do zahraničí je sice velmi bezpečná, ale dosti nákladná – za transakci si totiž naúčtují nezanedbatelné poplatky jak vaše (česká) banka, tak banka příjemce převáděné částky. Autor pochopitelně požaduje, aby mu na účet dorazilo přesně tolik, kolik software stojí, takže veškeré poplatky hradíte ze svého (platbu musíte zadat jako „OUR“, tj. s veškerými poplatky k tíži příkazce). Je běžné, že se celkové náklady za převod vyšplhají na první stovky korun – a to i v případě, že posíláte jen pár desítek dolarů či euro. Cenově přijatelný je bankovní převod pro platby přibližně od 500 USD výše.

Občas dochází také k tomu, že přes veškerá opatření, řádné uvedení kódu „OUR“ atd. nakonec autor nedostane tolik, kolik jste mu chtěli/měli zaplatit – na vině může být chybně vyúčtovaná transakce, nestandardně účtovaný poplatek na straně cílové banky či rozdíl vzniklý v důsledku přepočtu jedné měny na druhou... tak či onak, autorovi chybí např. 10 USD – které, tušíte správně, bude chtít doplatit... posílat je opět převodem bude stát dalších pár set korun... (z tohoto důvodu také někteří autoři po špatných zkušenostech platbu bankovním převodem neakceptují vůbec).

O poznání méně problematické jsou platby v EUR do zemí eurozóny - použijete-li tzv. „SEPA“ („Single Euro Payments Area“) platbu, kterou nabízí všechny tuzemské banky, máte zaručeno, že zaplatíte jen paušální poplatek kolem 200 Kč a příjemce obdrží celou poukázanou částku bez jakýchkoli srážek.

Platbu bankovním převodem lze doporučit pouze při převodu větších částek. Pro platby do 100 USD/EUR se nehodí – prakticky stejně drahé, a přitom méně komplikované jsou jiné způsoby platby (viz dále PayPal, Western Union, Moneybookers).

PayPal

PayPal je jedním z nejrozšířenějších způsobů placení na internetu - PayPal platby akceptuje většina prodejců software a velmi populární je např. na aukčních portálech eBay. PayPal je v podstatě online banka (společnost PayPal skutečně má v EU bankovní licenci), u které si můžete během chvilky zřídit osobní účet - identifikátorem účtu ovšem není číslo, jak tomu bývá u „běžných“ bank, ale emailová adresa. Finanční prostředky lze na PayPal účet připsat v principu třemi způsoby: můžete si je tam poslat vnitrostátním bankovním převodem (PayPal v ČR využívá UniCredit Bank), může vám je ze svého PayPal účtu poslat někdo jiný, případně můžete u svého PayPal účtu zadat údaje o platební kartě (v takovém případě není nutné mít na PayPal účtu průběžně žádné prostředky, protože každá platba se automaticky strhává ze zadané karty). Určitou výhodou PayPal účtu je, že vám v omezené míře umožňuje platby i přijímat.

Western Union

Ve světě funguje společnost Western Union již od druhé poloviny 19. století (dnes je součástí First Data Corporation). Před několika lety začaly být její služby dostupné i u nás zásluhou firmy Peněžní expresní service, s.r.o. Zpočátku jen v omezené míře, dnes už v podstatě běžně na poštách, v cestovních kancelářích, směnárnách, hotelích a některých bankách. Vyplníte speciální formulář (nutné je znát především přesné jméno a pokud možno i adresu příjemce poukazované částky), chvilku si počkáte na přidělení kontrolního čísla převodu (Money Transfer Control Number, MTCN) a je to – adresátovi jen sdělíte přidělené kontrolní číslo a on si u nejbližšího agenta/pobočky Western Union (po světě je přes 150 000 takových míst) vyzvedne poukázanou částku. Výhodou je rychlost (převod trvá jen pár minut), nevýhodou poměrně vysoký poplatek – od 350 Kč výše. Nicméně s ohledem na poplatky účtované bankami u zahraničních plateb jde o náklady srovnatelné, přitom proces je o poznání jednodušší. Převod prostřednictvím Western Union je navíc třeba v USA přijímán s větším pochopením než platba bankovním převodem – hlavně tehdy, je-li příjemcem prostředků soukromá osoba.

Moneybookers

Obdoba PayPalu, jen podstatně méně rozšířená - více se dozvíte na www.moneybookers.com. Prvním krokem při využívání tohoto platebního systému je zřídit si u Moneybookers vlastní účet – identifikátorem je emailová adresa, zřízení účtu je zdarma (ale smíte mít jen jeden účet). Pak si musíte účet „nabít“ finančními prostředky – buď přes platební kartu nebo bankovním převodem. Moneybookers mají účet u české UniCredit Bank, takže případný (tuzemský) bankovní převod stojí jen pár korun. Jakmile máte na svém Moneybookers účtu prostředky, můžete je snadno poslat komukoli jinému, kdo má (nebo si založí) vlastní účet tamtéž – stačí znát jeho emailovou adresu. Sami s tímto systémem zkušenosti nemáme, ale nejméně jeden z našich klientů jej úspěšně a bez problémů použil k úhradě programu, u něhož jiná možnost nepřicházela v úvahu. Nevýhodou je, že platbu prostřednictvím Moneybookers akceptuje jen málo autorů/prodejců. Naopak výhodou je, že můžete platby i přijímat.

Bankovní šeky

Zdánlivě atraktivní metoda platby, která je velmi populární v USA – české banky obyčejně nabízejí vystavení šeku v zahraniční měně, poplatek za jeho vystavení se pohybuje ve stejném rozmezí jako náklady na převod přes Western Union. Prakticky jsou však šeky vystavované českými bankami takřka nepoužitelné, protože jejich proplacení v USA je velice drahé (ostatně, stejně jako je u nás drahé proplácení šeků vystavených americkými bankami). Jestliže autor přijímá šeky, většinou požaduje, aby byly vystaveny k tíži účtu u americké banky (cheque drawn on a US bank). Je-li vůbec ochoten akceptovat šek vystavený bankou mimo USA, často účtuje relativně vysoký příplatek (10-20 USD) na pokrytí nákladů spojených s jeho proplacením. Nevýhodou je zdlouhavá procedura – příjemce se musí při výběru prostředků prokázat originálem šeku, který je proto nutné nejprve poslat (doporučenou/expresní) poštou. Východisko z nouze jen tam, kde už opravdu nic jiného nepřichází v úvahu.

Hotovostní platby

Jednoduše ve směnárně koupíte dolary nebo eura, vložíte do obálky a valuty odešlete na autorovu adresu. Rizika jsou evidentní a snad ani není třeba je vypočítávat – ani v rámci ČR by Vás asi nenapadlo posílat peníze v obálce... Zaslání licenčního poplatku v hotovosti považujeme za přijatelné nouzové řešení jen u hodně malých poplatků (řádově do 10 USD), kdy si můžete dovolit prostředky odepsat, jestliže se (doporučený) dopis ztratí – pošta totiž nikdy neručí za úbytek hotovosti.

Platby prostřednictvím specializovaných firem

Jakkoli jednoduché je v současné době po internetu pomocí platební karty uhradit takřka cokoli, existuje několik poměrně dobrých a pochopitelných důvodů, proč vám nemusí přímý nákup u autora nebo jeho online prodejce vyhovovat.

Nemáte vhodnou platební kartu. Můžete například používat (mnohem levnější) tuzemskou platební kartu, kterou online obchody v zahraničí neakceptují. Nebo kartu máte, po internetu by s ní mělo jít zaplatit – a přesto ji elektronický obchod odmítne... online prodejce totiž může mít paušálně nastaveno odmítání transakcí s kartami vystavenými v ČR (resp. obecně „v rizikových zemích“) – málokdo sice takovou politiku otevřeně přizná, přesto nejde o zrovna řídký případ. Překonání podobné překážky obvykle obnáší intenzívní komunikaci se zákaznickou podporou příslušného prodejce, což nemusí být u jednorázové platby několika desítek dolarů časově efektivní.

Také můžete licenci potřebovat pro firmu, která žádnou kartu „sama pro sebe“ vystavenou nemá (ani mít nemůže – každá platební karta, i firemní, je vždy vystavena na konkrétní osobu). I tam, kde mají zaměstnanci pro svou potřebu k dispozici firemní karty použitelné na internetu, může následně vzniknout problém s řádným uplatněním výdaje v účetnictví firmy.

Platební kartu máte, ale nechcete ji používat na internetu. Považujete riziko spojené se sdělováním informací o kartě prostřednictvím internetu za příliš vysoké, případně nemáte dostatečnou důvěru v autora/prodejce, že údaje nezneužije sám. Ze zkušenosti sice můžeme směle prohlásit, že jsou takové obavy málo opodstatněné, nicméně je na místě poctivě přiznat, že nejsou zcela neopodstatněné.

Máte obavy z toho, jaký bude vystaven doklad o zaplacení. Při nákupu, který chcete zahrnout do nákladů, si nejste jisti, zda autor/prodejce po zaplacení vystaví doklad přijatelný pro vaše účetní oddělení. Autor/prodejce se při vystavování dokladů pochopitelně řídí zvyklostmi své země – které se nemusí krýt se zvyklostmi u nás či ve vašem účetním oddělení... Většinou spíše problém účetního oddělení než samotného dokladu, nicméně zvláště u větších společností velice častý případ.

Preferujete komunikaci s tuzemským dodavatelem. Ať už kvůli jazykové bariéře, administrativním a obchodním zvyklostem (platba na fakturu nebo složenkou, daňový doklad podle tuzemských předpisů), reklamacím nebo řešení případných problémů byste raději komunikovali česky, s tuzemskou společností (která má navíc s online nákupem softwaru v zahraničí zkušenosti a dokáže poradit, narazíte-li na problém).

Nemáte jinou než freemailovou adresu. Někteří online prodejci neakceptují kartou hrazené objednávky od uživatelů, kteří mají pouze freemailovou adresu (např. nekdo@volny.cz, nekdo@seznam.cz apod.). Jde z jejich strany o obranu proti podvodným nákupům, k nimž jsou freemailové účty často zneužívány. Někdy lze omezení překonat komunikací se zákaznickou podporou příslušného prodejce, jindy je překážka nepřekonatelná.

Nemáte-li z jakéhokoli důvodu chuť nebo možnost pustit se do online nákupu sami, obraťte se na některou ze specializovaných firem nabízejících zprostředkování libovolné softwarové licence (v ČR jich působí více) nebo na místního prodejce příslušného programu, existuje-li (kontakt většinou najdete na www stránkách autora). Při nákupu se pak budete pravděpodobně cítit „jako doma“ – objednávka, platba i dodávka proběhne tak, jak jste zvyklí u nákupů v tuzemsku.

Jak pořídit software prostřednictvím naší firmy se dočtete na stránce Nákup software přes JIMAZ s.r.o.

Kolik za software zaplatíte?

Rozhodnete-li se „zakoupit“ vybraný program (přesný význam spojení „koupit si software“ viz text o licenčních smlouvách), je vhodné si předem ujasnit, co všechno je nebo může být součástí úhrady.

Licenční poplatek

Licenční poplatek nebývá obtížné zjistit – je to většinou jedno z prvních čísel, na které na www stránkách autora/výrobce narazíte po stisknutí tlačítka objednat (anglicky Order, Buy, Register, Pay, Purchase apod.). Při přepočtu licenčního poplatku z cizí měny na koruny mějte na paměti, že směrodatný je aktuální kurz devizy prodej vaší banky. V médiích často zmiňovaný kurz České národní banky je v tomto případě irelevantní, byť se většinou neliší o více než 1,5%. Druhým úskalím je měna, ve které se licenční poplatek účtuje – hojně rozšířeným nešvarem je účtování rozdílných cen pro kupující z USA/Kanady a z Evropy (zvláště z EU, kam patříme). V extrémním případě může jít o nominálně stejnou částku – jednou v dolarech, podruhé v eurech - což představuje v korunách rozdíl skoro 50%! Někdy máte možnost měnu zvolit (za současného stavu, kdy je euro mnohem silnější než dolar, bývá takřka vždy výhodnější zvolit dolary), jindy nezbývá než akceptovat (vyšší) cenu v eurech.

Náklady na dopravu

Platíte-li za program, který se dodává v nějakém „hmotném“ provedení, věnujte velkou pozornost nákladům na dopravu do ČR. Ve většině případů platí poštovné uváděné na stránkách autora (shipping nebo shipping & handling, často zkratkou jako S&H) jen pro zaslání programu v rámci jeho zeměpisného regionu (nejčastěji USA a Kanady). Snažte se najít údaje o international shipping nebo overseas shipping, tedy o poštovném účtovaném při zasílání do zahraničí, resp. do zámoří. Poštovné se může pohybovat v poměrně širokém rozmezí, přibližně od ekvivalentu pěti dolarů (do 100 Kč) v případě, že autor posílá obyčejnou leteckou poštou samotné instalační médium, až po více než sto dolarů (zhruba 2000 Kč i více) u klasického krabicového softwaru, využívá-li služeb některé mezinárodní kurýrní společnosti. Někdy si můžete způsob dopravy vybrat, jindy (zvláště u dražších programů) může dodavatel trvat na kurýrní službě, která umožňuje sledovat zásilku od odesílatele až k adresátovi (viz stránky DHL, FedEx a UPS). U kurýrních společností je potřeba brát v úvahu také to, zda při dovozu do ČR zpoplatňují celní odbavení zásilky – FedEx a UPS účtují za vyclení zásilky kolem 250 Kč, DHL zásilku celně odbaví ve většině případů zdarma.

Při nákupu ESD (elektronické/download) verze programu samozřejmě náklady na dopravu od autora do ČR odpadají (nepočítáme-li náklady na stažení instalačního programu, které jsou většinou zanedbatelné).

Daň z přidané hodnoty (DPH)

Náš vstup do EU poněkud zkomplikoval účtování a placení DPH při nákupu elektronicky poskytovaných služeb. Podle direktivy č. 2002/38/EC závazné od 1.7.2003 pro všechny členské státy EU se DPH (anglická zkratka je VAT, z Value Added Tax) při nákupu elektronicky poskytovaných služeb (softwaru, dat, informací apod.) platí v zemi kupujícího, a to ve výši obvyklé v této zemi.

Teoreticky nastávají dvě možnosti: jste-li plátcem DPH, měl by vám online prodejce umožnit zadání DIČ (ve formátu CZ99999999) a po jeho ověření pomocí online systému VIES žádnou DPH neúčtovat – nákup pak jen vykážete ve svém měsíčním či čtvrtletním přiznání. Nejste-li plátcem DPH, měl by vám online prodejce naúčtovat DPH ve výši 20% – a to i v případě, že sám sídlí mimo území EU (např. v USA)!

Prakticky je ovšem situace složitější. Ke komplikacím nedochází u online obchodů, které direktivu ignorují (takových už moc není). Horší je to u elektronických obchodů, které DPH účtují bez ohledu na to, zda kupující je či není plátcem DPH (navíc zdaleka ne vždy ve správné výši – rozpětí se pohybuje od 15% do 23%). Pro kupujícího-plátce DPH pak může být komplikované až prakticky nemožné dosáhnout vrácení daně – někteří prodejci vrátí DPH sami po zaslání kopie (českého) osvědčení o registraci k DPH, jiní nikoli. Máte sice teoreticky šanci nárokovat vrácení DPH přes daňový portál České daňové správy, bohužel reálné náklady na refundaci neprávem naúčtované DPH obyčejně převyšují částku, o jejíž vrácení jde, a proto je lepší přeplatek oželet. Zjednodušeně řečeno – jste-li plátcem DPH a odklepnete-li online objednávku, ve které máte naúčtováno DPH, je na místě považovat takové „DPH“ za nenávratně ztracené.

V ČR je software, bez ohledu na to, zda se dodává elektronicky či nikoli, zařazen do kategorie daněné základní sazbou DPH, tedy 20%.

Poplatek za zprostředkování

Rozhodnete-li se využít při placení za zahraniční software služeb specializovaného zprostředkovatele, je pravděpodobné, že k licenčnímu poplatku a případnému poštovnému do ČR připlatíte ještě určitou částku za zprostředkování. Výše této částky se u různých zprostředkovatelů (prodejců) liší, navíc nemusí být stejná u všech programů. U některých programů dostávají prodejci od autora provizi, z níž pokrývají své náklady i přiměřený zisk – v takových případech nebudete připlácet pravděpodobně nic. Avšak tam, kde autor slevy prodejcům neposkytuje, musí zprostředkovatel účtovat určitý příplatek, z něhož financuje svou činnost.

Co po zaplacení získáte?

Po zaplacení licenčního poplatku získáte především právo software legálně užívat. Vzhledem k tomu, že většina zdarma dostupných zkušebních verzí obsahuje ochranné prvky znemožňující, znesnadňující nebo znepříjemňující jejich (minimálně dlouhodobé) používání bez zaplacení, bývá často důležitou součástí dodávky odstranění těchto ochranných prvků. Způsobů, jakými autoři „dodávku“ svého programu řeší, je celá řada, ale zhruba se dají rozdělit do několika základních kategorií.

Tradiční krabicová distribuce

Byť postupně víc a víc v pozici vymírajícího dinosaura, ještě stále existují programy, které autor/výrobce dodává výhradně, nebo volitelně (většinou za příplatek) v tradiční krabici nebo podobném „hmotném“ provedení (např. jako do fólie zavařený tištěný návod, do něhož je vloženo instalační médium). Součástí balení může, ale nemusí být také licenční kód nebo sériové číslo.

Lisované instalační médium

Některé programy autoři dodávají sice bez krabice či tištěného manuálu, ale na lisovaném CD/DVD médiu. U některých programů je možné lisované médium přiobjednat za příplatek (pozor, autoři/prodejci ne vždy důsledně rozlišují mezi lisovaným CD-ROM médiem a vypalovaným CD-R médiem; často bývá Backup CD, Optional CD, CD on Demand či podobně označené instalační médium ve skutečnosti jen CD-R s vypáleným souborem, který byste si jinak stáhli po internetu). Podobně jako v předchozím případě k médiu může, ale nemusí být připojen licenční kód nebo sériové číslo.

Elektronická distribuce (ESD)

Dnes už se běžně ani rozsáhlé programy (instalace o délce mnoha desítek megabajtů i více) nedodávají v žádné hmotné podobě – jednoduše si je po zaplacení stáhnete z webu autora/výrobce/prodejce. Odkaz, přes který si program stahujete, může mít omezenou platnost – časově, nebo maximálním možným počtem pokusů o stažení. Některé obchody nabízejí za příplatek možnost prodloužit platnost odkazu i na několik let (získáte tak „online záložní kopii instalačního souboru“). K elektronicky (ESD) dodávanému instalačnímu souboru může, ale nemusí být připojen také licenční klíč, licenční kód nebo sériové číslo.

Licenční klíč (soubor)

Častým způsobem, jak odlišit volně šířenou verzi programu od placené, je vázat zpřístupnění důležitých funkcí (tisku, ukládání souborů apod.) nebo naopak odstranění nežádoucích prvků (např. reklamy) na zadání či předložení určitého „dokladu“ o tom, že byl program zaplacen. Takovým dokladem může být např. licenční klíč – krátký soubor, který změní („odemkne“) volně šířenou verzi na placenou. Někdy jde o čitelný textový soubor, který obsahuje informace přidávané do systémového registru, jindy o binární soubor, který se nakopíruje do adresáře s nainstalovanou volně šířenou verzí. Ve většině případů obsahuje licenční klíč určitou kombinaci údajů o držiteli licence (jméno, firmu, adresu, email apod.), často v zašifrované podobě. Výhodou této metody registrace je, že po zaplacení nemusíte nic stahovat ani znovu instalovat, protože instalační soubor je shodný pro volně šířenou i placenou verzi.

Licenční kód (řetězec), sériové číslo

V podstatě jde o jednodušší variantu licenčního klíče-souboru – přechod mezi těmito dvěma variantami není ostrý. Zjednodušeně by se dalo říci, že jako licenční klíč označujeme licenční údaje, které se nedají zadat z klávesnice nebo by jejich ruční zadávání bylo velmi nepohodlné (tj. buď přímo krátký soubor nebo kód tak dlouhý, že jeho opisování by bylo utrpením), zatímco za licenční kód považujeme licenční údaje, které lze snadno zadat z klávesnice - terminologie však není ani zdaleka ustálena. Licenční kód bývá často (ne však vždy) určitým způsobem svázán s nějakou výchozí hodnotou zadanou uživatelem při objednávání – např. se jménem nebo s emailovou adresou, v horším případě s konfigurací počítače, na kterém je program instalován. Jestliže oba údaje zadáte do nainstalované volně šířené verze programu, odstraníte veškerá její omezení. Za sériové číslo většinou označujeme licenční kód, který není vázan na žádnou výchozí hodnotu – hranice mezi licenčním kódem a sériovým číslem je však velmi neurčitá, ani tady není terminologie ustálena.

Přihlašovací údaje k uživatelskému účtu

Nepříliš početná skupina programů se registruje tak, že autor při/po uhrazení licenčního poplatku vytvoří pro uživatele na svých stránkách speciální zákaznický/uživatelský účet, přes který lze stáhnout placenou verzi programu, licenční klíč/kód nebo jiné údaje potřebné pro zaregistrování volně šířené verze (a později třeba také upgrady).

Ostatní

Přestože jde o vzácnou výjimku, může se stát, že je placená verze programu zcela totožná s volně šířenou - autor se neobtěžuje vydáváním žádných licenčních klíčů, kódů, ani sériových čísel... prostě po zaplacení nedostanete prakticky „nic“ (uvozovky proto, že zaplacení je samo o sobě platbou za získání práva program užívat – přičemž program máte k dispozici již předem).