Distribuce počítačových programů prochází od 80. let minulého století, kdy se počítače rozšířily i mezi „běžné“ uživatele, pozvolným vývojem a přizpůsobuje se jak požadavkům uživatelů, tak technickému pokroku.

Počítačový dávnověk

Když v roce 1980 uvedla společnost IBM na trh svoje „IBM PC“, spustila revoluci, o jaké se jí zpočátku asi ani nesnilo. Z mnoha důvodů získala myšlenka navzájem kompatibilních osobních počítačů obrovskou popularitu a v krátké době vedla ke vzniku v podstatě nového odvětví, tzv. softwarového průmyslu – průmyslu, který vyráběl a dodával pro (osobní) počítače software. Do té doby byl totiž kvůli proprietárním technologiím vývoj softwaru většinou záležitostí výrobce konkrétního počítače, případně několika spolupracujících specializovaných firem.

Osobní počítače však záhy umožnily tvorbu počítačových programů prakticky každému. Stačilo pořídit si IBM PC kompatibilní počítač, pár knížek o programovacím jazyce BASIC nebo o programování ve zdrojovém kódu, potrápit se studiem základního vstupně-výstupního systému počítače – a mohli jste začít psát na tehdejší dobu docela slušný software. Jen o málo později se objevily vyšší programovací jazyky (COBOL, Pascal, jazyk C) a počet programátorů (i „programátorů“...) utěšeně rostl.

Jednotliví programátoři však naráželi na zásadní problém – jak své výtvory rozšířit mezi potenciální uživatele? Jen málo firem si mohlo dovolit utrácet peníze za reklamu na počítačové programy (trh byl o několik řádů menší, než je dnes). Jenže jak jinak se měli uživatelé dozvědět o tom, že program, který by jim třeba ohromně usnadnil život, vůbec existuje? Některé podnikavé programátory napadlo své programy šířit úplně zadarmo – aby si je mohli uživatelé vyzkoušet. Spoléhali na to, že spokojení uživatelé za software nakonec zaplatí dobrovolně. Ke slovu tehdy přišly tzv. BBS stanice, což byly počítače veřejně přístupné přes modem, na kterých se volně šířené programy shromažďovaly a nabízely, a také nastupující internet (byť ten byl ještě takříkajíc v plenkách, přístupný převážně jen ve školách a vědeckých institucích).

Nápad s bezplatným šířením programů a teprve následnou, spokojeností uživatele podmíněnou platbou posléze vykrystalizoval do principu tzv. shareware (zpočátku se volně šířenému softwaru říkalo různě, ale nakonec se ustálilo označení shareware - od anglického slovesa share, sdílet). Samotný princip shareware prošel určitým vývojem, který reagoval na postupně shromažďované zkušenosti autorů – hlavně na to, jak malé procento uživatelů za shareware poctivě platilo. Jestliže se zpočátku za „poctivý shareware“ považoval jenom software plně funkční, časově neomezený a na programy, které fungovaly jen po určitou dobu nebo nenabízely všechny funkce, se pohlíželo skrz prsty, postupem času se stalo naprosto běžnou praxí více či méně taktně uživatele tlačit k tomu, aby shareware dlouhodobě nepoužívali bez zaplacení.

Éra internetu

S postupným rozšiřováním internetu se volně šířené programy stále častěji začínaly přímo utkávat s programy „komerčními“ (commercial software) – což je nepřesný, ale často užívaný výraz pro software, který se volně šířit nesmí. Nevyhnutelně docházelo k tomu, že uživatel zvolil ten program, který si mohl předem vyzkoušet. Jestliže program dostupný jako shareware splňoval jeho požadavky, neměl důvod kupovat komerční produkt („zajíce v pytli“), zvláště tehdy, byl-li dražší než shareware – a to většinou byl, protože když nic jiného, tak náklady na distribuci jsou u komerčního softwaru výrazně vyšší než u sharewaru. Výrobci komerčního softwaru se chtě nechtě museli přizpůsobit a začali postupně nabízet „testovací“ či „demonstrační“ verze vlastních (komerčních) programů.

Po několika letech dospěl vývoj tak daleko, že se původní zřetelný rozdíl mezi „volně šířeným“ a „komerčním“ softwarem prakticky úplně setřel. Dnes už je dost obtížné (a hlavně zbytečné) nějak škatulkovat počítačové programy na shareware a ne-shareware. Pro uživatele není podstatné, do které kategorie autor či výrobce svůj produkt řadí, ale záleží mu na tom, zda si může předem vyzkoušet, co program umí, jak je spolehlivý a bude-li mu nějak užitečný – a takovou možnost už dnes nabízí takřka všichni výrobci softwaru, včetně těch největších (ano, zkušební verze můžete získat i od produktů firem jako je Microsoft nebo Adobe).

Software, který je skutečně zadarmo

Než se dostaneme k tomu, jak funguje princip „vyzkoušej, než koupíš“ v současnosti, je na místě zmínit fakt, že existuje velká skupina programů, za které se platit nemusí vůbec. Najdete v ní vše od operačních systémů (nejrůznější varianty Linuxu) až po velké kancelářské balíky (např. OpenOffice). Ve skutečnosti je možné provozovat slušně vybavený osobní počítač výhradně s využitím softwaru, který je úplně zadarmo. Dokonce i tehdy, rozhodnete-li se pro platformu Windows, nemusíte zaplatit o mnoho víc, než kolik stojí samotný operační systém.

Mezi nejčastější označení bezplatně dostupného softwaru patří open source (další informace viz www.opensource.org) a freeware. Z hlediska obyčejného uživatele není rozdíl mezi nimi podstatný, jejich autoři prostě za užívání nepožadují žádné peníze – i když to, jak se smí šířit a užívat, je podobně jako u placeného softwaru vždy ošetřeno licenční smlouvou. Zvláštní skupinou je tzv. adware, tedy software sice bezplatný, ale financovaný z reklamy zobrazované programem. Dříve bylo možné se setkat také s výrazem public domain, ale v poslední době jde spíše o raritu – označoval se tak software, se kterým jste mohli dělat úplně cokoliv (tedy ho i upravovat, měnit, zkoumat apod.).

Neplacený software můžete získat přes internet, od přátel, nebo na cédéčkách přikládaných k nejrůznějším časopisům (pozor! ne všechen software na cédéčkách přikládaných k časopisům je zdarma, hodně programů patří mezi shareware, tj. smí se bezplatně jen vyzkoušet). Občas se také stává, že výrobce zdarma uvolní starší verzi některého svého produktu ve snaze podpořit prodej verze novější, případně dovolí svůj program v plné či omezené verzi „přibalit k“, neboli (slangově) „bundlovat s“ produktem jiným – často hardwarem. Typickým příkladem (OEM) bundlingu je třeba přibalení prohlížeče obrázků k digitálnímu fotoaparátu, vypalovacího programu nebo přehrávače CD/DVD disků k vypalovací mechanice či hry ke grafické kartě. OEM/bundlovanou verzi dostanete vždy v ceně „balíku“ („bundlu“), nicméně nemusí mít všechny vymoženosti „plné“ verze, kterou prodává výrobce samostatně (a mnohem dráž).

Současnost koncepce „vyzkoušej, než koupíš“

Hledáte-li dnes program na to či ono, hledejte takový, který si budete moci vyzkoušet. Až na skutečné výjimky (vysoce specializovaný software) máte takřka zaručeno nejen to, že nějaký najdete, ale že budete moci dokonce vybírat z více možností a že mezi produkty dostupnými ve zkušební verzi najdete alespoň jeden, který vám bude vyhovovat.

Pátrání nejspíš zahájíte u některého vyhledávače, portálu nebo download serveru – v Česku třeba Slunečnice.cz, v zahraničí Google, Simtel, download.com, TUCOWS, softonic a stovky dalších. Až se po pár kliknutích dostanete na stránky autora/výrobce, který nabízí program, o jaký máte zájem, hledejte sekci Download – tam většinou verzi na vyzkoušení najdete. Pro označení zkušebních verzí se používá celá řada výrazů: shareware, trial, demo, test, tryout, try-before-buy, time limited... nevyhýbejte se ani free(ware) (bezplatným, byť třeba výrazně omezeným) verzím – často vám budou stačit.

Při instalaci volně dostupné verze si pokud možno alespoň zběžně pročtěte licenci, kterou vám instalační program předloží k odsouhlasení – zjistíte, jak dlouho smíte program používat bezplatně (tj. jak dlouhá je zkušební lhůta) a jaké další podmínky autor pro používání instalovaného programu stanovil.

Volně dostupné verze programů jsou dnes zcela běžně nějakým způsobem omezené oproti svým placeným protějškům (kdysi se používalo hanlivé označení crippleware, tedy něco jako „okleštěný software“). V ideálním případě je program po určitou dobu od placené verze k nerozeznání a případná omezení se projeví až po vypršení zkušební lhůty, kdy může program přestat vykonávat nějakou důležitou funkci (např. ukládat data nebo tisknout). Někdy autor hned od začátku zablokuje nebo omezí funkce, které jsou pro seriózní využívání programu sice zásadní, ale plnohodnotnému vyzkoušení nebrání (např. při tisku se přidává vodoznak).

Jindy autor funkce neomezuje nijak, ale určitým způsobem (a třeba stále častěji) připomíná uživateli, že by za program měl zaplatit – někdy se pro tento přístup používá označení nagware, tedy něco jako „software, který obtěžuje“. Některé programy existují ve verzi bezplatné, financované z reklamy (tzv. adware), a placené, která vás reklamou neobtěžuje (ad-free). Obecně existuje skoro tolik přístupů k omezování volně šířených verzí (a k „donucování“ uživatele k platbě), kolik je autorů.

Velmi často je potřeba brát v úvahu povahu programu. Jestliže vám funkcemi bohatě vybavený grafický program umožní upravit jeden obrázek a zablokuje se, asi moc funkcí nevyzkoušíte. Na druhou stranu je naprosto pochopitelné, že program na luštění zapomenutých hesel nabídne jen velmi omezený počet „zkušebních pokusů“ – zapomenutá hesla přece jen neluštíme tak často, aby nedocházelo k situacím, kdy po „úspěšném vyzkoušení“ program už vůbec nepotřebujeme...

Důležité je připomenout, že způsob, jakým je volně šířená verze omezena oproti placené, nemá žádný vliv na vaši povinnost za program zaplatit, jestliže se rozhodnete ho používat po vypršení zkušební lhůty (což je málokdy více než měsíc). Skutečnost, že vám program funguje a příliš neobtěžuje žádostmi o uhrazení registračního poplatku, v žádném případě neznamená, že by nebylo nutné poplatek uhradit - spíše naopak... autor vám tím projevuje důvěru, kterou by bylo správné nezklamat (nebo rádi ostatním dokazujete platnost pořekadla „pro dobrotu na žebrotu“?). Ptát se „...a co navíc dostanu po zaplacení registračního poplatku?“ není na místě - zaplacením se jen poctivě vyrovnáte s autorem za to, že jeho program používáte.

Jestliže tedy program odzkoušíme, ověříme, že funguje dle našich představ a plní požadavky, které na něj máme, měli bychom se začít starat o získání placené verze, která se někdy označuje také jako „plná“ (full) nebo „registrovaná“ (registered). Pro samotný nákup placené verze či platbu registračního poplatku se často zjednodušeně používá výraz registrace – což je bohužel trochu matoucí, protože stejně se u neadresné distribuce software (krabicové verze a/nebo sériová čísla, která nejsou vázána na konkrétního koncového uživatele) říká úkonu, při kterém uživatel již zakoupeného programu bez dalšího placení „hlásí“ výrobci, že jeho produkt používá (např. vyplněním a odesláním registrační karty nebo registračního formuláře na www stránkách). Jak probíhá vlastní platba registračního poplatku se podrobněji dočtete na stránce Placení na internetu

Technická stránka registrace

Existuje několik způsobů, jak může „zaregistrování“, čili změna volně šířené verze na placenou, proběhnout. V zásadě se buď registrovaná verze od volně šířené liší (má jiný instalační soubor), nebo vzniká jejím odblokováním.

Jestliže se liší, dostanete po zaplacení instalační médium (disketu, CD) s instalačním souborem plné verze nebo vám autor emailem pošle neveřejnou či heslem chráněnou www adresu, odkud si můžete takový instalační soubor stáhnout (pozor! tyto neveřejné adresy mají většinou časově omezenou platnost – instalační soubor je třeba stáhnout co nejrychleji a dobře zazálohovat). Poměrně často (i když ne vždy) takový instalační soubor při instalaci vyžaduje heslo, sériové číslo, registrační kód či aktivaci (přes internet nebo po telefonu) – jde o ochranu proti nelegálnímu šíření. Předem se připravte na to, že soubor může být i poměrně dlouhý – výrobci dnes už většinou nepovažují za nutné předem upozorňovat, že vás po zaplacení čeká stahování desítek, nebo dokonce stovek megabajtů.

Druhý přístup, odblokování volně šířené verze, je mnohem méně náročný na přenos dat – údaje, pomocí kterých odblokujete/odemknete volně šířenou verzi, se většinou dají velmi snadno poslat jako příloha emailové zprávy. Nejčastěji jde o dvojici údajů, kdy jednu část – jméno, název firmy, emailovou adresu... – zadáváte (při objednávání) vy sami a druhou část podle první tajným algoritmem vytvoří autor/prodejce programu. Při zadávání pak volně šířená verze programu ověří, zda je výsledkem aplikace tajného algoritmu na vaše jméno (nebo podobný údaj zadaný v objednávce) opravdu zadávaný kód – a pokud ano, odblokování povolí. Jindy autor vytvoří na první pohled nečitelný kód, který v sobě nese zašifrované údaje zadané v objednávce – přenesete-li kód (nejlépe přes schránku) do volně šířené verze, ta zkontroluje, zda je šifra platná, povolí odblokování a zašifrovaný údaj zobrazí např. v okénku „About“/„O programu“. Zašifrovaný kód může být uložen také v samostatném souboru, který zkopírujete do adresáře s volně šířenou verzí – ta si pak po spuštění sama zkontroluje, jestli soubor s šifrovanými daty v adresáři je, či nikoli, a funguje podle toho v testovacím, nebo „plném“ režimu.

Za upozornění stojí jedna méně šťastná modifikace registrace prováděné přes kód/klíč. V případě, že kód/klíč používá jako vstupní hodnotu jméno, název firmy nebo email, můžete registrovanou verzi nainstalovat v zásadě na libovolný počítač (z pohledu technického, nikoli z pohledu toho, co dovoluje licence). Provedete-li upgrade nebo výměnu počítače, je přeinstalace registrované verze dílem okamžiku. Bohužel někteří autoři ve snaze co nejvíce ztížit nelegální šíření a užívání svého programu používají jako vstupní hodnotu údaj o hardwarové konfiguraci počítače, na kterém budete registrovaný program používat (podobně jako třeba Microsoft u Windows od verze XP). V objednávce pak musíte uvést většinou zašifrovanou informaci o hardwarové konfiguraci svého počítače (v nějakém okénku ji vždy zobrazuje volně šířená verze) a vydaný registrační klíč/kód funguje pouze na počítači v této konfiguraci. Tento přístup se nejčastěji používá u softwaru pro mobilní telefony, kdy je oním údajem o hardwarové konfiguraci IMEI (výrobní číslo) telefonu. Zjevnou nevýhodou je, že v případě upgradu nebo výměny počítače/telefonu kód/klíč přestane fungovat. Autor sice takřka vždy na požádání dodá klíč nový, nicméně přeinstalace se nutně protáhne – a navíc vždy existuje riziko, že autor/výrobce může svou činnost ukončit, takže vám nový kód/klíč nemá kdo dodat. Programy registrované tímto způsobem doporučujeme kupovat jen v nouzi, není-li k dispozici jiná alternativa, a s vědomím, že registrace nemusí být „navždy“.

Konečně poslední variantou odblokování je proces obyčejně označovaný jako online aktivace. Při něm se zadané registrační údaje ověří po internetu dotazem u licenčního serveru výrobce - nejznámějším příkladem je určitě aktivace operačního systému Microsoft Windows (od verze XP). Online aktivace je asi nejúčinnější obranou autorů proti nelegálnímu užívání jejich softwaru (proto se používá stále častěji), nicméně z pohledu uživatele jde o způsob poněkud problematický - ukončí-li totiž výrobce z jakéhokoli důvodu svoji činnost a vypne licenční server, není nadále možné program žádným způsobem aktivovat (ani tehdy, když máte řádně zaplacenou licenci). Že by licenční servery jednou vypnul třeba zrovna Microsoft, je jen velmi málo pravděpodobné... ale u malé firmy, která nabízí třeba jen jediný program za pár dolarů, už je riziko zcela reálné. Zvažte proto dobře ještě před nákupem, jestli si můžete dovolit online aktivovaný program (a peníze za něj zaplacené) v krajním případě oželet, nebo jestli raději zvolíte jiný program, který online aktivaci nepoužívá.