Tato část našich stránek je určena hlavně laikům neznalým zákonitostí, kterými se řídí svět software. Jste-li v této problematice zběhlí, nejspíš tu žádné nové informace neobjevíte (i když některé z odkazů na konci stránky mohou být zajímavé i pro vás).

Úvodem...

U zrodu počítačového programu stojí autor (případně skupina autorů nebo společnost označovaná jako výrobce), který vyjádří určitou myšlenku, nápad, či postup ve formě srozumitelné pro počítač. Výsledek svého úsilí potom nabídne potenciálním uživatelům – a to buď zdarma nebo za poplatek. Bez ohledu na to, zda autor za svůj program požaduje poplatek či nikoli, jej mohou uživatelé používat pouze tehdy, dodržují-li podmínky stanovené v tzv. licenční smlouvě (často se setkáte se zkratkou EULA, neboli End User License Agreement – licenční smlouva pro koncového uživatele). Licenční smlouvou je dnes opatřen prakticky každý počítačový program. Nejčastěji se s ní setkáte (resp. ji musíte odsouhlasit) před zahájením nebo v průběhu instalace programu.

Licenční smlouvy

Licenční smlouvy bývají bohužel špatně srozumitelné, plné právnických výrazů a obratů (navíc v angličtině) a z větší části se jedna druhé podobají jako vejce vejci. To podstatné z nich se ale dá shrnout do pár vět... Zjednodušeně řečeno, u softwaru se nikdy (ani po případném zaplacení) nestáváte jeho majitelem – získáváte pouze právo jej užívat („koupit si program“ ve skutečnosti znamená „zaplatit za právo program používat“). Software smíte používat výhradně na vlastní nebezpečí (jeho autor nenese odpovědnost za žádné škody, které mohou jeho užíváním vzniknout – a když už, tak jen do výše částky, kterou jste za užívání zaplatili) a musíte přitom dodržovat autorem stanovená pravidla. I když v ideálním případě byste si měli text přečíst celý, pro začátek je nejdůležitější udělat si jasno v zásadní otázce...

Smí se program používat zdarma? Jak dlouho? Za jakých podmínek? Jestliže jste za program nic nezaplatili (získali jej např. z internetu nebo na cédéčku přiloženém k časopisu), bude vás v první řadě zajímat, zda byste tak měli učinit. Existuje spousta programů, za jejichž užívání nic platit nemusíte – autoři je buď vytvořili jen tak, pro zábavu, aniž by tím chtěli vydělat peníze, nebo za své úsilí dostávají zaplaceno z jiných zdrojů (většinou prostřednictvím reklamy – někdy program zobrazuje reklamní proužky, jindy může jít o jednodušší verzi placeného programu, který autor tímto způsobem propaguje). U některých programů autoři umožňují bezplatné používání třeba jen některým uživatelům (typicky soukromým osobám, pro které není nástrojem/pomůckou při výdělečné činnosti). A konečně mnoho autorů vám dovolí program používat bez zaplacení jen po určitou dobu – abyste si mohli vyzkoušet, je-li pro vás užitečný a stojí-li vám za peníze, které autor za jeho užívání požaduje. Povinnost zaplatit za takový program autorovi pak vzniká až tehdy, když program používáte i po odzkoušení (po uplynutí jednoznačně stanovené zkušební lhůty).

Není-li v licenci výslovně uvedeno, že se program smí používat zdarma, případně nesplňujete-li podmínky, za kterých se zdarma používat smí, je nutné autorovi zaplatit tzv. licenční poplatek (license fee), neboli poplatek za užívání software (často se používá také označení registration fee, registrační poplatek). U placených programů vás bude v licenci zajímat ještě několik dalších údajů:

Je důležité, kolik program používá uživatelů, nebo na kolika počítačích je nainstalován? Zhruba lze licenční smlouvy rozdělit do dvou kategorií – u licencí z první kategorie je důležité, kolik osob program používá. Uživatel si smí program nainstalovat i na více počítačů (např. na stolní počítač i na notebook), jestliže v daný okamžik používá vždy jen jeden z nich. Do druhé kategorie patří licence, u kterých je důležitý pouze počet počítačů, na kterých se program používá nebo na kterých je nainstalován.

Vztahuje se právo k užívání jen na aktuální nebo i na některé budoucí verze programu? Obecně je většina softwarových licencí (i když ne úplně všechny) časově neomezená – zaplacený program můžete používat libovolně dlouho. V čem se ale licenční podmínky liší program od programu, je možnost užívat jejich novější verze (tzv. upgrady). Někteří autoři vám po zaplacení budou už jednou provždy poskytovat nové verze programu zdarma, jiní tak budou činit jen po určitou dobu (omezenou buď časově nebo počtem bezplatně poskytnutých nových verzí) a u některých programů získáte právo používat pouze tu verzi programu, která je/byla aktuální v okamžiku uhrazení licenčního poplatku – za novější verze musíte opět zaplatit (i když většina autorů vám v takovém případě poskytne na novější verzi slevu).

Je možné právo k užívání programu „vrátit“ a požadovat zpět uhrazený poplatek? Někteří autoři nabízejí (vždy časově omezenou) možnost vrácení peněz (tzv. money-back guarantee), nebudete-li s jejich programem spokojeni. Jiní z různých důvodů (např. proto, že je možné si jejich program předem vyzkoušet) považují úhradu licenčního poplatku za definitivní a za žádných okolností peníze nevracejí.

Je možné převést právo k užívání programu na jiného uživatele? Autoři některých programů vám umožní právo k užívání převést na jiného uživatele – samozřejmě jen za předpokladu, že se sami tohoto práva vzdáte a že uživatel, na něhož právo převádíte, bude souhlasit se stejnou licenční smlouvou, kterou jste byli vázani vy sami. U jiných programů právo převést nelze vůbec. Důležité pro případ, že byste se jednou chtěli legálně „zbavit“ programu, který třeba už nebudete potřebovat.

Distribuce počítačových programů v praxi

Předesíláme, že následující odstavce nejsou právním rozborem, ale vysvětlením, jak funguje distribuce software v praxi – z právního hlediska může být (a patrně také je) vše mnohem složitější. Nicméně ignorovat zažitou praxi a ohánět se právními expertízami nevede k cíli – můžete dosáhnout maximálně toho, že vám autor prostě odmítne svolení k užívání svého programu udělit (případně, že vám zprostředkovatel odmítne licenci zprostředkovat).

Rozhodnete-li se uhradit licenční poplatek přímo autorovi programu (např. platební kartou po internetu), je vztah mezi vámi poměrně jednoduchý – vy autorovi zaplatíte a on vám poskytne právo program při dodržování licenční smlouvy používat.

Složitější je situace v případě, kdy licenční poplatek neplatíte autorovi přímo, ale přes jednoho nebo více prostředníků – k čemuž dochází při nákupu software prodávaného maloobchodně v krabicích a v případě, kdy sami nemůžete či nechcete platit kartou po internetu a o úhradu požádáte specializovanou firmu. Potom je třeba mít na paměti, že prostředník vystupuje jen jako zprostředkovatel platby, nikoli jako poskytovatel práva k užívání (tím je vždy autor, resp. výrobce programu). Vy zaplatíte licenční poplatek zprostředkovateli, zprostředkovatel jej – případně snížený o dohodnutou provizi – zaplatí autorovi a vy získáte právo software, opět při dodržování licenční smlouvy, užívat. Zda právo k užívání software získáte tak, že vám je na základě zprostředkované platby udělí sám autor, nebo zda na vás právo (umožňuje-li to licenční smlouva) převede zprostředkovatel poté, co jej po zaplacení licenčního poplatku sám od autora získá, není příliš podstatné – bez výjimky každá licenční smlouva, pokud vůbec umožňuje právo k užívání převádět, takový převod podmiňuje tím, že nabyvatel musí akceptovat původní licenční smlouvu v nezměněné podobě. Podmínky, za kterých můžete program používat, jsou proto vždy stejné.

Je potřeba si uvědomit, že zavedená praxe výrazně omezuje možnosti zprostředkovatele (prodejce) poskytnout záruky, které jdou nad rámec záruk poskytovaných na program samotným autorem/výrobcem – nemusí být např. schopen vám vrátit licenční poplatek, jestliže se rozhodnete „koupený program vrátit“ (možnost vrácení peněz nabízejí jen někteří výrobci – navíc je možnost vždy časově omezena a podmíněna tím, že se vzdáte práva software užívat). Požaduje-li nespokojený zákazník navrácení peněz za program, který si předtím sám vybral a objednal, nelze se divit prodejci, jestliže takový požadavek odmítne - zvláště v případě, kdy nemá možnost software vrátit autorovi/výrobci nebo svému dodavateli.

Jestliže se chcete vyhnout nepříjemnostem, v první řadě se snažte si program vyzkoušet před uhrazením licenčního poplatku. Volně dostupnou verzi, na které si můžete ověřit, zda vybraný program funguje dle vašich představ, už dnes nabízí skoro všichni výrobci software (viz samostatná stránka Vyzkoušej, než koupíš). Poohlédněte se po internetu, co o programu píše odborný tisk a co o něm říkají jeho uživatelé. Nemáte-li možnost program předem vyzkoušet, alespoň si zjistěte, zda je možné jej vrátit (příp. jak dlouho taková možnost trvá). Nemůžete-li si program vyzkoušet a výrobce nenabízí možnost vrácení peněz, zaplaťte za něj jen tehdy, jste-li připraveni vynaložené prostředky oželet, ukáže-li se, že vaše volba nebyla šťastná.

Počítačové programy a právo v ČR

Rozhodnete-li se probádat problematiku právních aspektů užívání a distribuce softwaru, přijdete na to, že jde o poměrně komplikovanou oblast autorského práva. Stávající právní normy totiž málo zohledňují odlišnosti světa počítačových programů, neodpovídají dobře zavedené praxi a z určitého hlediska mohou vést k absurdním závěrům (viz např. článek o problematice krabicového software – odkaz na konci stránky). Nicméně... naprostá většina „komplikací“ je jen důsledkem nepřesné či nevhodné formulace zmíněných právních norem – v praxi obyčejně stačí řídit se selským rozumem.

Počítačový program (software) je dílem podle tzv. autorského zákona (Zákon 121 ze 7. dubna 2000 o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů). Plné znění si můžete přečíst přes odkaz, zde pouze ocitujeme první větu druhého odstavce §2: „Za dílo se považuje též počítačový program, je-li původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem.“

Možnost užívat autorské dílo je obecně omezena. S výjimkou případů, které jsou v zákoně vyjmenovány (žádná z nich se nevztahuje na software), nesmíte autorské dílo užívat bez souhlasu jeho autora. Souhlas k užití vám autor uděluje smlouvou, v níž stanoví konkrétní podmínky, za kterých můžete jeho dílo užívat – u softwaru se pro tuto smlouvu obyčejně používá výraz licence či licenční smlouva.

Na tomto místě se sluší poznamenat, že právě otázku uzavření smlouvy mezi autorem a uživatelem považují právníci z různých důvodů za problematickou. Se vší úctou k jejich vzdělání, znalosti zákonů i schopnostem tyto zákony vykládat se však domníváme, že jde víceméně o slovíčkaření. Slovíčkaření, bez kterého se poctivý autor i poctivý uživatel obejdou...

Počítačový program je dílem jednoho nebo více autorů, kteří jeho vymýšlením, vývojem a testováním strávili obrovské množství času – podle složitosti programu stovky, tisíce, ale také třeba desítky tisíc hodin práce. Je nezadatelným právem autorů stanovit podmínky, za kterých umožní ostatním výsledky své práce užívat. Rozhodnou-li se z jakýchkoli důvodů účtovat za užívání programu poplatek, můžeme se svobodně rozhodnout, zda jim takový poplatek uhradíme či nikoli. Nicméně jestliže jej neuhradíme, a program přesto užíváme, jednáme nepoctivě a nezákonně. Neoprávněné užívání počítačového programu je podle platných zákonů ČR přestupkem či dokonce trestným činem (soud při klasifikaci většinou přihlíží k výši způsobené škody, tj. k ceně neoprávněně použitých programů). Za zmínku stojí, že veřejnoprávní sankce (propadnutí věci, trest odnětí svobody) není podmíněna iniciativou ani souhlasem poškozeného autora - řízení se zahajuje z úřední povinnosti příslušného orgánu (jinými slovy, když je autor „daleko“ a „neví o vás“, ještě to neznamená, že není, kdo by vás za nelegální užívání jeho programu žaloval/stíhal - je, státní orgány).

Kromě rizika postihu a morálního hlediska je dobré mít na paměti i praktickou stránku věci. Je-li autor programu (ať už firma či jednotlivec) na příjmech z poplatků za užívání svého díla zcela či částečně existenčně závislý, závisí na nich i budoucí vývoj programu. Nebudou-li uživatelé za užívání programu platit, autor bude muset s jeho vývojem přestat a svou existenci zajistit jinak.

Jak prokázat, že software užíváte legálně

V případě, že je uživatel obviněn z neoprávněného užívání počítačového programu, je na žalobci, aby prokázal, že užívání nelegální bylo. V praxi soudy v tomto ohledu obyčejně vycházejí z posudku soudního znalce, který sepíše veškerý software instalovaný či jinak uložený na počítači obviněného. Na obviněném pak je, aby doložil, že veškeré takové programy nabyl legálně. Nejsnazší je to v případě, kdy má doklad o zaplacení licenčního poplatku. Nemá-li žádný takový doklad, soud může za dostatečný důkaz považovat např. originální instalační médium. Nemá-li však obviněný ani to, dostává se do svízelné situace bez ohledu na to, jestli za software opravdu někdy zaplatil nebo ne... a může být za nelegální užívání odsouzen k propadnutí věci/věcí (počítače i případných datových médií) nebo i k odnětí svobody. Poučení: vždy schovávejte doklady o tom, kdy a kolik jste za konkrétní program zaplatili.

Zajímavé odkazy

Právní aspekty krabicového prodeje software (Josef Aujezdský, www.lupa.cz, 12.11.2003)
Postih porušování autorského práva běžnými uživateli software aneb je nevýdělečné používání nelegálního software pro osobní potřebu opravdu trestným činem? (Michal Matějka, www.itpravo.cz, 14.10.2003)
Licence a licenční smlouvy k software - otázky a odpovědi (Jiří Čermák, www.itpravo.cz, 24.6.2003)